Zdravím, milí čtenáři,
Na svém blogu se snažím být dost upřímná, někdy z toho mám obavu, nevím, jestli už toho o sobě neříkám moc. Zatím mě moje nemoc spíš nutí se s ní schovávat a jediná výhoda téhle nemoci je, že není vidět. Takže to schovávání se mi celkem daří.
Jako každý člověk mám horší a lepší dny. Poslední dobou se mi hlavou honí různé věci. Vlastně už od začátku podzimu, tedy září, kdy před rokem začala moje hospitalizace, tak si říkám a nějakým způsobem připomínám, co jsem dělala touhle dobou před rokem... Nevím, jestli je to dobře, že na to takhle myslím a připomínám si to. Podle mého táty bych se už neměla otáčet. Měla bych jít dopředu. Jo to dává smysl a po prvních psychických obtížích před 4 lety jsem to takhle zvládla a přes vše se přenesla, tak proč to nejde nyní?
Možná proto, že to, co se mi přihodilo před rokem, bylo prostě děs a trvalo to moc dlouho než, abych se přes to dokázala přenést za tak krátkou dobu, někdy nevím, jestli se přes to někdy vůbec přenesu... Navíc prostě tahle druhá hospitalizace mě přinutila požádat o invalidní důchod, který mám a díky kterému si až moc uvědomuji, že nemůžu dělat všechno stejně jako před tím, než jsem onemocněla.
Přemýšlela jsem, co bych Vám dnes chtěla napsat. Je toho vlastně dost a nevím, jak to pojmout, abych se v tom neztratila. Nejdůležitější osobou v mém životě je pro mě můj báječný manžel. Byl a je pro mě velkou oporou. Protože spoustu věcí si vlivem léčby a dost špatného psychického stavu nepamatuji, tak mi pomáhá si některé věci vybavit. Jak sám říká, ono je to dobře, že si všechno nepamatuji. Moje paměť ví, že by mi to asi nedělalo dobře.
Co bych chtěla říct dnes, je ale něco jiného. Je to jen takové moje malé zamyšlení nad mými sny. A proč zrovna tohle? Protože já jsem prostě snílek. Už od dětství o něčem pořád sním a mám myslím bohatou fantazii a hodně věcí si dokážu představit. Jenže moje nemoc mi řadu plánovaných snů překazila, snad jenom odložila, ale stejně. Měla jsem představu, že touhle dobou budu řešit jiné věci, než jaké vlastně řeším...
A co třeba? Začnu trochu odlečněji. Jedni z mých mnoha snů je potkat se s britským hercem Benedictem Cumberbatchem. Ano, jsem jedna z asi miliardy jeho fanoušků a obdivovatelů. Je to podle mě opravdu výborný herec a jak ho tak sleduju, tak si troufám říci, že to bude i dobrý člověk a toho si vážím. A protože mám bohatou fantazii a občas se nudím, tak si představuji, co bych mu vlastně řekla, kdyby se mi sen splnil. Určitě bych mu řekla, že je fakt neskutečně dobrý herec a že má fakt hezky barevný hlas. No a ještě na něj mám jednu prosbu. Vím, že se věnuje charitě a moc mu v tom fandím. Benedicte, chtěla bych tě poprosit, abys trochu svého času věnoval na osvětu nemoci jménem Bipolární porucha. Je mnohem zákeřnější než se zdá.
Sama nevím, co ta nemoc je vlastně zač a to s ní musím žít a skoro denně se bát, jestli se neprojeví ve své kruté síle a neukáže světu tvář, která není moje, i když jsem to já. Ta nemoc je tak zákeřná, tak nepředvidatelná... Přála bych si ji neznat, ale nejde to. I když se zrovna nijak neprojevuje. Musím brát ty otravné léky. Musela jsem chodit do nemocnice na udržovací elektrošoky.Musím chodit za psychiatričkou. Musím chodit za psycholožkou... Myslím, že bych ti měla fakt co říct Benedicte a věř mi, já nejsem jen praštěná fanynka. Ale jsem především žena, která žije s nemocí, o které nikdy nesnila, i když jinak mám snění celkem ráda...
Těch snů mám tolik, že nevím, jaké zmínit, aby to nebylo otravné, ale naopak aspoň trochu čtivé a zas nechci znít jako Miss World a chtít světový mír, ale jako Miss bych chtěla vypadat, to je taky jeden z mých snů. Ale psychické problémy mi pomohly dost nabrat. A jen ta loňská hospitalizace mě krom jiného stála kolem 20 kg navrch...A vzhledem k tomu, že už před ní mi váha ukazovala trojrozměrné číslo, tak chápete, že to fakt není dobrý.
Nechci přestat snít. Je to hezké. Když jsem byla malá a pak i když jsem dospívala, tak jsem začala snít o muži, který bude hezký, který mne pochopí, který bude romantický, který mě bude bavit, který si mě bude vážit a bude mě opravdu milovat. No a abych to vše zakončila optimisticky, tak se mi to splnilo. Mám ho. :-) Po mém boku je muž, kterého neskutečně miluju, neskutečně jej obdivuju, je chytrý, je pohledný, je vtipný, je romantický, miluje mě a je mi oporou, je moji skálou. A to nejhlavnější, to všechno platí i po tom, čím jsme si prošli. Tedy hlavně opravdu nelehké období hospitalizace, kdy za mnou dojížděl do nemocnice, co nejvíc to jen šlo a do toho trávil večery sám doma a sám uléhal i do postele a sám se budil, sám snídal a do toho pracoval. Tahle nemoc byla a je zkouška a náš vztah ji zvládl. I když to nebylo a není lehké. V čem? V mnoha věcech, které tady nebudu vyjmenovávat. Jediné co zmíním je "důvěra". Důvěra v to, že svůj psychický stav zvládám a že jej mám pod kontrolou. Trvalo to, ale mám ji. Ten strach byl z lásky. Nikdo totiž nechceme, aby se to všechno vrátilo.
Vážený čtenáři, pokud jsi se článkem prokousal až sem, tak mám malinkatou prosbu. Nechci se na svém blogu jen vykecávat ze svý pošahaný psýchy. Chci opravdu psát něco, co čtenáře bude zajímat. Proto tě prosím o nějakou reakci na článek třeba vzkaz, co je dobrý, co by ses zde rád dozvěděl apod. Prostě bych ráda získala nějakou čtenářskou komunitu a k tomu potřebuji "slyšet Váš hlas". děkuju