Bipolární porucha, jak to všechno začalo.

5. 12. 2018 22:31:21
O mém novém blogu: Tento blog je o tom, jak jsem se rozhodla zasvětit svému životu s duševním onemocněním. Nejsem žádný odborník, jsem jen člověk, který se učí s touto nemocí žít a přijímat ji.

Ahoj milí čtenáři,

tohle jsou první řádky mého blogu, který jsem se rozhodla zasvětit svému životu s duševním onemocněním. Nejsem žádný odborník, jsem jen člověk, který se učí s touto nemocí žít a přijímat ji. I to je jeden z důvodů, proč jsem tento blog založila, abych se tak nějak dokázala vypořádat s tím, co mi život, v poměrně rané fázi, naložil. Zároveň jsem v době svého léčení prožila spoustu času mezi jinými duševními pacienty a proto zde chci řešit i otázku stigmatizace osob s duševním postižením.

Mojí hlavní přítěží je nemoc zvaná bipolární porucha. Nemám ji zas až tak dlouho, ale pocitově bych řekla, že s ní bojuji už tak 10 let...Ve skutečnosti mi ji diagnostikovali v listopadu 2017 tedy mám za sebou první výročí. Ovšem předtím než k tomu došlo, už jsem 3 měsíce ležela na psychiatrii s těžkými depresemi a můj stav se nelepšil, až na asi 14 dní v listopadu, k tomu ještě dojdu. Do nemocnice jsem tedy šla v září roku 2017, ale byla to už moje druhá hospitalizace na psychiatrii.

První psychické problémy jsem začala mít zhruba v 24 letech. Měla jsem za sebou hodně náročný rok, kdy jsem ukončovala studium na VŠ a i když jsem vše zvládla, asi mě to možná vyčerpalo a oslabilo natolik, aby na mě zaútočila psychická nemoc. Každopádně jsem byla hospitalizovaná v Praze v Bohnicích. Poprvé v životě jsem byla na psychiatrii. Byla jsem na dně. Přestala jsem doma fungovat, protože jsem se najednou začala bát dělat hromadu věcí. Například jsem nedokázala pustit sporák, plynový, měla jsem hrůzu z toho, že ho špatně vypnu, plyn unikne, vybuchne a stane se neštěstí. Na začátku jsem ho ještě byla schopná pustit, ale pak jsem byla u toho hodinu stála a kontrolovala, jestli jsem ho opravdu vypnula. Nedokázala jsem ani pomalu vyjít z bytu, protože jsem měla hrůzu z toho, že jej nezamknu a někdo nás vykrade. Tudíž jsem byt zamkla a několikrát za sebou kontrolovala, že je opravdu zamčeno. Někdy jsem dokonce pořád dokola byt odemykala a zamykala. Jakýkoliv můj odchod z domu byl tak skoro hodinovou záležitostí a to nešlo dlouhodobě vydržet.

Hospitalizace na psychiatrii byla tak trochu vysvobozením. Lékaři mi sdělili, že mám obsedantně kompulzivní poruchu (dále jen OCD). Nasadili mi léky a občas se mnou promluvila i psycholožka na oddělení.

Bylo to pro mě těžké období, musela jsem přerušit magisterské studium a vzdát se tak svého snu a navíc jsem věděla, že moje nemoc zasáhne i mé nejbližší okolí, hlavně tedy mého přítele. Musím ale říct, že se celá moje rodina i s přítelem a jeho rodinou zachovali naprosto úžasně. Byli mi oporou, navštěvovali mě, volali mi, byli skvělí. Jenže i přes tohle všechno jsem byla nemocná, byla jsem na psychiatrii a vůbec jsem nevěděla, co se mnou bude. Kromě léků mi bylo doporučeno vyhledat služby Národního centra duševního zdraví, tehdy ještě psychiatrického centra. Tam v rámci denního stacionáře nabízeli kognitivně behaviorální terapie na zvládání OCD. Díky tomu, že se tam uvolnilo místo už na červnový běh, strávila jsem v nemocnici jen asi měsíc a s obavami, jestli to doma dokážu, jsem se domů vrátila a ambulantně docházela do stacionáře.

Ten mi hodně pomohl, učila jsem se jak zvládat pouštět ten sporák, jak zamykat, aby mi to nezabralo hodinu atd. Podrobnosti možná popíšu jindy, bude-li Vás to zajímat. Stacionář trval zhruba měsíc a pak už jsem se cítila mnohem líp, navíc bylo léto a já měla domluvenou brigádu, takže jsem poměrně brzo začala pracovat, což mě celkem zaměstnávalo a pomohlo mi to pokračovat v nastaveném léčebném režimu.

Postupem času přicházely nové a nové změny, stěhovala jsem se do jiného města, našla jsem svoji první práci na plný úvazek, rozhodla jsem se dálkově studovat jinou VŠ. Pořád se něco dělo a já byla v péči psychiatrů a dávala jsem na sebe bacha, aby se mi moje OCD nevrátilo zpět. Měla jsem a vlastně stále mám v živé paměti, jaké obtíže mi nemoc přinášela a myslela jsem na to, aby se mi to nevrátilo zpět. A taky jsem stále brala léky.

Postupem času jsem si začala myslet, že už mě nemoc zas tak nesužuje, že mám vše pod kontrolou a že bych možná ani ty léky už vlastně nemusela brát. Aby bylo jasno, tak nemocí jsem začala trpět v 24 letech a o vysazení léků jsem začala uvažovat v 26. I psychiatrička byla názoru, že by to mohlo být v pořádku. Tak to bylo, začalo vysazování léků, samozřejmě postupné za stálého lékařského dohledu.

Byla jsem bez léků, bylo to pro mě něco úžasného, byly doby, kdy jsem si něco takového nedokázala vůbec představit a najednou wow, bylo to tady!!! :-) Cítila jsem se úžasně a začala jsem si v životě s manželem plánovat spoustu změn. Našla jsem si práci snů, byla zajímavá, byla skvěle placená, bylo to něco úžasného a byl to i jeden z mých splněných snů. V době, kdy jsem nastoupila do nového zaměstnání jsem už léky nebrala asi půl roku. Jenže v nové práci, to tak nějak nešlo. Já ani nevím, co se stalo. Všichni byli skvělí, dokonce mi říkali, že jsou se mnou spokojení i já jsem tam byla spokojená. Jenže najednou jsem se začala cítit jinak. Ani přesně nedokážu popsat jak.

Teď bych chtěla dát jednu vsuvku. Jde o to, že po té, co jsem si prožila ataku OCD. Jsem si dávala pozor, aby se mi OCD nevrátila. Takže jsem byla tak trochu stále na pozoru v situacích, které mě tenkrát působily takové potíže. Na tohle jsem si dávala pozor a jak, ale tak nějak jsem zapomněla na to, že bych vlastně mohla mít i jiné psychické problémy. To jsem nebyla schopná vidět.

Tudíž když jsem se začínala v práci cítit divně, tak jsem to prostě příčitala nervům, nervozitě a začala jsem silně nabývat dojmu, že se k té práci nehodím a že musím utéct a jít jinam. Z dnešního pohledu toho odchodu lituji, ta práce mě bavila, vzdělávala jsem se v ní, posouvala mě dál a naplňovala. Jenže pak se něco začalo dít a já jen slyšela ten hlásek ve mně co křičel uteč, běž prostě pryč. Tak nějak jsem sama sebe přesvědčila, že se k té práci nehodím a našla jsem si jinou. Jenže už se se mnou něco dělo a já jsem si říkala, že o nic nejde, že je to jen stres z všech těch změn. Jenže nebyl. Pokračování příště.

Problémy se začaly množit a já jsem začínala upadat do velké deprese a to bohužel tak velké, že jsem přestala vidět, to krásné co jsem v životě měla a přestala jsem vidět i to, že nejsem v pořádku. Bylo mi prostě mizerně. A zhoršovalo se to. Pořád jsem si říkala, že to na hospitalizaci není, ale po té co mě začaly hodně silně napadat myšlenky na ukončení života jsem najednou pochopila, že musím do nemocnice, že už to dál jinak nejde.

Autor: Beata Novotná | středa 5.12.2018 22:31 | karma článku: 27.85 | přečteno: 875x

Další články blogera

Beata Novotná

Bipolární porucha, život a snění.

Příspěvek věnující se mému boji s bipolární poruchou. Mám v úmyslu na svém blogu řešit můj život s tímhle nechtěným stínem i celkově poukázat na stigmatizaci osob s duševním postižením. Zase další moje úvaha, tentokrát zasněná.

13.12.2018 v 22:19 | Karma článku: 19.26 | Přečteno: 572 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Zuzana Zajícová

Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (4. pokračování)

Politici, to jsou pěkní ptáci. My, co jsme kdy pracovali ve zpravodajství, o nich víme svoje. Není na ně žádný spolehnutí, to mi věřte.

17.12.2018 v 9:52 | Karma článku: 10.28 | Přečteno: 163 | Diskuse

Jana Klenorová

Ty už nejsi můj syn! Aneb "sorry tati"!

Byl si jistý. Nějak si to holka zařídit musela. "Neboj, Ty jsi táta!" ... Z Pohádky drama, sorry tati...

17.12.2018 v 9:42 | Karma článku: 9.82 | Přečteno: 315 | Diskuse

Hana Grofová

Jsme důležití?

Jsme. Každou minutu a každou vteřinu našeho života vnímáme, že jsme. Není ani malá chvíle, kdy bychom si tento samozřejmý pocit neuvědomovali.

17.12.2018 v 9:38 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Martin Faltýn

Sirotci nejsou jen ze Sýrie

Možná vás to překvapí: jsou mezi námi. Mnohdy je ani neznáme a nevíme o jejich životě bez rodičů, bez rodin. Nejosamocenější jsou pochopitelně o vánočních i jiných svátcích. Jsou na celém světě, nejen v Sýrii nebo u nás.

17.12.2018 v 8:08 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 296 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Lže nebo nelže Česká televize?

Marcus Aurelius, římský císař-filozof, jak je přezdíván, kdysi pronesl výrok, který považuji za geniální, a hlavně trvale aktuální: „Vše, co slyšíme, je názor, nikoli fakt. Vše, co vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“

16.12.2018 v 23:18 | Karma článku: 20.48 | Přečteno: 1723 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 723

Už přes rok mám diagnostikovanou bipolární poruchu. Už přes rok se snažím pochopit, proč to potkalo zrovna mě. Už přes rok se s ní učím žít...

Najdete na iDNES.cz